Uklidit, nebo neuklidit?
Přes veškeré vymoženosti jedenadvacátého století bohužel prozatím nikdo nepřišel na to, jak zařídit, aby se Vám doma neutvářel nepořádek, nechcete-li tedy žít ve vakuu, což není ideální řešení podobné situace.
Úklidové práce jsou tak ne-li každodenním, minimálně každotýdenním programem domácností, u nichž si jejich majitelé a obyvatelé nepřejí, aby se měnily na skládku či hororový snímek z močálových bažin. I když hořekujeme, stejně nakonec musíme utřít prach, umýt nádobí, vynést odpadkové koše a zařídit desítky dalších drobností, bez nichž by chod domácnosti velmi utrpěl.
 
Jakým způsobem však plnění podobných povinností zařídit, je však otázkou, na kterou si můžete odpovědět pouze Vy sami.
 
Sám si vařím, sám si peru
Jednou z možností, jak zařizovat povinnosti spojené s chodem domácnosti, by bylo možné označit jako „nepřetržitě zapřaženého mezka“. Tento model fungování je postaven zpravidla na jedné osobě, která se ze všech sil snaží zvládnou veškeré úmorné opakující se práce doma zcela sama, což ji může přivést nejen na pokraj šílenství, ale také kompletního vyčerpání organismu.
Důvodů pro podobný systém je více. Z těch hlavních je možné zmínit zejména dva:
1.       Mezek sám nevěří v to, že by ostatní dovedli splnit úklidové práce tak, jako on. Nedůvěřuje ve schopnosti ostatních členů domácnosti a snaží se vše zvládnou osobně.
2.       Mezek není schopen zařídit, aby úkoly delegované ostatním byly ve skutečnosti splněny a bez jeho neustálé dřiny by tak domácnost nikdy nebyla čistá a uklizená.
 
Jedeme v tom spolu
Mnohem pohodlnějším a mnohem efektivnějším modelem fungování úklidu domácnosti je systém „jedeme v tom spolu“. Při takovém uspořádání musejí na udržování domu či bytu participovat všichni jeho obyvatelé, a to nejčastěji pod pohrůžkou nějakého znevýhodnění či trestu v případě, že by se tak nestalo (například lze pohrozit dětem, že pokud nebudou po sobě umývat nádobí po jídle, nebudou si moci domů pozvat kamarády apod.).